Šest festivalových večerů sáhlo letos po repertoáru širokého stylového rozpětí od baroka k soudobé tvorbě, tentokrát s výjimkou klasicismu, hojně prezentovaného v minulém ročníku. Pestrost byla dána také výběrem různých kompozičních forem: tří celovečerních útvarů (kantáta, oratorium, mše) a drobnějších písní, motet, spirituálů apod. Předvelikonoční tematiku ukřižování obstarali intepreti čeští, povelikonočního vzkříšení se zúčastnili i hosté ze zahraničí.

Zvědavost vzbudil příjezd anglického pěveckého sboru z Huddersfieldu se sbormistrem Josephem Cullenem a varhaníkem Dariem Battiwallou (12.4. Anglické Velikonoce). Těleso navazuje na téměř dvěstěletou tradici a je chváleno kritiky v celém světě; hovoří se dokonce o „huddersfieldském“ zvuku, plném a vyrovnaném. Na Petrově tuto vyrovnanost mírně rušilo několik sopránových vibrat, vystupujících ze zvukového celku; hlubší polohy a piana však zněla sytě a celistvě, do jisté míry milosrdně stmelena rozplývavou akustikou (bez užití ozvučnice), ve forte naopak tímto prostředím nadměrně roztříštěna. Plnost zvuku souvisela i s počtem sboristů (kolem stovky). Zajímavý repertoár obsahoval kromě jediného díla Händlova skladby anglických autorů 19. a 20. století, z nichž kompozičně i interpretačně vynikla rozsáhlá a s efektní vnitřní kontrastností vystavěná kantáta „Radujme se z Beránka“ Benjamina Brittena na nábožný text choromyslného Ch.Smarta. Posluchači s povděkem přijali vkusné úpravy černošských spirituálů Michaela Tippetta stejně jako z běžného standartu se vymykající mystickou píseň Ralpha Vaughana Williamse se zajímavě tvarovaným průvodem varhan či originální Novou píseň soudobého autora Jamese Macmillana s exoticky působící melismaticky zdobenou melodií. Většina sborů vyzařovala patetický optimismus, charakterizovaný i podobně tvarovanými melodickými modely a výrazovými gradacemi – budoucnost je snad označí za „dobová výrazová klišé“.

Huddersfieldský sbor se následujícího dne (13.4. Přišel, aby spasil) podílel na interpretaci Händlova oratoria Mesiáš, v němž využil nahromaděných zkušeností z desítek jeho provedení od roku svého vzniku (1836). V technicky náročných partech znělo těleso kompaktněji a brilantněji než dne předchozího, podpořeno vynikající, plasticky vytvarovanou spoluprací Filharmonie Brno pod taktovkou Jakuba Hrůši, žáka proslulého Jiřího Bělohlávka. Mladý český dirigent je již ve svých pětadvaceti letech výraznou osobností, která se od základů, daných vynikajícím učitelem, propracovává k vlastní originalitě. Vychází z bělohlávkovské praktičnosti a úspornosti gest, nepropadá velikášství, dokáže udržet interpretační kolos v dokonale ovládaných mezích. Mezi sólisty kralovala zralým sopránem, virtuozním v koloraturách a lyricky vroucím v pomalých větách irská pěvkyně M.Nelson. Nečekaně lahodnou altovou barvou disponoval kontratenorista S.Wallace, bohužel se sklonem k nadměrnému vibratu, výborně si vedl tenorista A.Tortise, v jehož stínu se octl barytonista L.Melrose v basových sólech. Jako celek vyzněl Mesiáš ve svěžích tempech a výrazovém zápalu natolik přesvědčivě, že si publikum vynutilo opakování slavnostního Aleluja ze závěru druhé části.

Ve vší úctě k úrovni a pověsti sboru hostujícího se nám vybavuje vzpomínka na Český filharmonický sbor Brno, který festival zahajoval a uzavíral. Rozdíl je patrný zejména v sopránech, které bývají nejnapadnutelnějším místem sborových těles. Brněnský sbor má k dispozici hlasy mladší a jako celek kompaktnější, což vytváří lahodnější a měkčí barvu. Jemná diferenciace dynamiky, přesná souhra ve výslovnosti apod. také hovoří ve prospěch zpěváků domácích. Jejich klady jsme ocenili jak v úvodním Dvořákově Stabat Mater (1.4. Co nikdy nezevšední), tak v závěrečné Schubertově Mši As dur (15.4. Zbožný duch Evropy). V úvodním večeru byl výkon sboru umocněn výrazově zaníceným vkladem Pražské komorní filharmonie pod vedením jejího nového dirigenta Kaspara Zehndera a výkonem zejména mužských sólistů –tenoristy T. Černého a basisty M.Gurbala (sopránový part zpívala I.Jiříková, altový L. Hilscherová). Schuberta působivě vytvaroval Martin Sieghart za podpory orchestru mladých hudebníků, sdružených ve Spirit of Europe a celkem vyrovnaného kvarteta sólistů opět s kvalitativní převahou spíše na straně mužských sólistů (I. Habermann, H. Haselböck, M.Nowak, J.Wagner).

Ze dvou komorních koncertů probíhal večer se souborem Musica Bohemica (3.4. Poezie velkého svátku) spíše ve znamení lidového pojetí velikonoční tematiky. Jeho umělecký vedoucí Jaroslav Krček nabídl posluchačům úpravy starých českých duchovních písní i vlastní skladby podobného invenčního rázu v sestavě kopií starých nástrojů a zpěvních hlasů, jichž se sám účastnil současně s dirigováním.

Brněnský soubor šesti až osmi vokalistů, občas spolupracující s hráči na staré nástroje, známý pod názvem Societas incognitorum, hledá staré neznámé skladby zejména domácí provenience, oživuje tak výsledky muzikologického bádání a vyplňuje mezeru v této interpretační oblasti na české půdě. Vystoupení na Petrově znamenalo další vývojový stupeň v jeho uměleckém růstu (2.4.Anatomie oběti). Za řízení Eduarda Tomaštíka zde zaznělo Bachovo pětihlasé moteto Jesu meine Freude, které v rychlých větách znejasnila akustika, zato pomalé části se nesly s jímavou vroucností. Magnetem pro ctitele starých stylů byl cyklus duchovních kantát na středověký text „Nejsvětější údy našeho trpícího Ježíše“ od Dietricha Buxtehudeho natolik slavného, že za ním putoval pěšky mladý Bach z Arnstadtu až do Lübecku. Autografní tabulatura díla asi z roku 1680 je dnes uchována v knihovně v Uppsale a pro brněnské posluchače byla vlastně novinkou. Jednotlivé části postupně vzdávají hold „Nohám“, „Kolenům“, „Rukám“,“Boku“, „Hrudi“, „Srdci“,„Tváři“. Jsou rozčleněny podle stabilního pořádku na instrumentální sonátu, vokálně instrumentální concerto, dvě až tři sólové árie s mezihrami a závěr opět s materiálem concerta. Melodicko rytmické modely jednotlivých částí jsou také vystavěny podle přísných pravidel, takže celek působí dojmem ornamentu s opakovanými prvky. Uvedení všech sedmi částí bez přestávky působilo zdlouhavě; zato jsme ocenili jemné cizelování frází i ornamentiky, která je důležitým výrazotvorným a stylovým prvkem barokního vyjadřování. Interpreti i posluchači se postupně sžili s akustickým prostředím; publikum vychutnalo půvab instrumentálně čistých hlasů - K.Šujanová, D.Tomaštíková, E.Tomaštík, P.Julíček, M.Šujan s leskem výrazného sopránu Y.Fendrichové.

Koncerty probíhaly v katedrále sv.Petra a Pavla na Petrově, o jejíchž zkreslujících akustických podmínkách se píše již po celá léta – ani instalovaná ozvučnice tyto problémy zcela nevyřešila. Přesto zájem publika neklesá - přitažlivé momenty ve výběru repertoáru, volbě interpretů a úrovni interpretace stejně jako výtvarně atraktivní prostředí a celková atmosféra velikonoční tematiky i letos vyvážily tento handicap.