Brněnská filharmonie dospěla v posledních týdnech k závěru svých stěžejních symfonických cyklů – Velkého i Malého. V obou případech zvolila pro tyto slavnostní příležitosti repertoár emocionálně rozevlátý, přitažlivý, stojící v protikladu k racionalitě dnešní doby. Na posledním koncertu MSC (10.5.) zazněl Verdi, Grieg a Wagner; VSC (17.5.) zase ukončil Schumann a Bruckner. V prvním případě vsadila dramaturgie na populární programnost, zahájenou hned v úvodu líbivou Verdiho operní předehrou a pokračující severskou výrazovostí Griegových programních suit ze scénické hudby k Ibsenově dramatu Peer Gynt. Potud probíhal večer na dobré standardní úrovni; v instrumentální hudbě z Wagnerova Prstenu Nibelungova však filharmonici vložili do svého projevu všechny síly – šlo o technicky virtuozní a zvukově vypjaté partitury, jejichž magickému kouzlu evidentně propadal také dirigent Petr Altrichter. V kontrastu s první, spíš oddechovou částí, byli zde i posluchači přímo zaplaveni patetickým světem Wagnerových vizí.

O týden později se v Janáčkově divadle představil skvělý německý violoncellista Johannes Moser v Schumannově Koncertu a moll. Zahrál jej tak snivě a vášnivě zároveň, že by jistě uspokojil i požadavky autora. Tlumočil výrazivo raného romantika bez patetických gest, s hlubokým vnitřním ponorem v souznění s orchestrem, který vedl španělský dirigent Josep Caballé-Domenech. Šlo o jedno z nejzdařilejších vystoupení symfonické koncertní řady. Španělský host pak provedl rozsáhlou Symfonii d moll Wagnerova ctitele Antona Brucknera, též na vysoké interpretační úrovni, avšak Brucknerova mnohomluvnost už nemohla intenzitou prožitku konkurovat předešlému Schumannovi.