Už se s námi na náměstí rozloučil, že máme jít domů - bydleli jsme na Brněnské ulici. Ale pak se vrátil - dodnes vidím, jak se otočil na schodech - že nás kousek cesty vyprovodí. A tak jsme šli společně kolem kostela ke hřbitovu. Nevím, jak daleko jsme měli ke stromům před hřbitovem, když se na nebi nad Klucaninou, přímo proti nám objevilo několik teček - útočící letadla. Co se dělo v následujících okamžicích si nedokážu vybavit, ale táta nás musel chytit za ruce a bleskově dotáhnout ke zdi hřbitova.

To už si totiž zase pamatuji úplně přesně, jak jsem se v koutě mezi zábradlím vstupního mostku a zdí snažil schovat hlavu do hromady listí. Přes zeď se do našeho úkrytu přehoupli dva vojáci, vedle se roztřeseně krčil ještě nějaký pán. Táta seděl opřený o zídku, mladšího bráchu na klíně a koukal po obloze, jak se vyvíjí situace. Moc toho vidět nebylo, protože náš úkryt byl asi poměrně bezpečný. Na rohu před hřbitovem totiž tehdy ještě stál dům, obklopený stromy, takže jsme byli chránění i ve směru od kostela - to jsem si ovšem uvědomil až po letech.

Když střelba skončila, tak jsme rychle spěchali zadem po cestě domů. Ale asi se letadla vrátila, protože jsme se museli ukrýt v nějakém domě, kde nás vedli do sklepa. Člověk z normální doby si těžko představí, co strachu zažila máma, než nás všechny v pořádku zase uviděla. Já jenom vím, že jí za tu hodinu sešedivěl pruh vlasů ...