Figarova svatba KV 492 z roku 1786 na text módního libretisty Lorenza da Ponte je psána ve stylu italské buffy; měla hned zpočátku velký úspěch a zejména Pražané se jejím vtipem a do jisté míry i lidovostí velice nadchli. Odtud pramení Mozartův výrok „moji Pražané mi rozumějí“. Postava pážete Cherubína je obsazena sopránem – tzv. „kalhotková role“.

Kouzelná flétna KV 620 je plodem posledního roku života skladatele na libreto Emanuela Schikanedra. Jde o tzv. singspiel, v němž se prolínají linie vznešené a humorné. Lidově jadrnou postavou je ptáčník Papageno.

Don Giovanni KV 527 byl psán přímo pro Prahu v roce 1787 – libreto pořídil opět Lorenzo da Ponte. Formově stojí mimo vymezené dobové operní typy (opera buffa, opera seria, singspiel), jde o drama giocoso, v němž se tragika prolíná s humornými liniemi. Záletný šlechtic Don Giovanni svádí dokonce i roztomilou Zerlinu, která má před svatbou se sedlákem Masettem.

Hudební historie jej řadí k české meziválečné avantgardě; ve třicátých letech působil ve sdružení skladatelů, kteří pořádali koncerty na půdě výtvarného sdružení Mánes – jeho kolegy zde byli Pavel Bořkovec (1894-1972, Iša Krejčí (1904-1968), František Bartoš (1905-1973), Václav Holzknecht (1904-1988) a další. Ježek zasáhl do žánru hudby artificiální (hlavně v komorní, klavírní a písňové oblasti) i jazzové. Dospěl k polytonalitě (nevyhýbal se ani čtvrttónům) a inklinoval k motorickým rytmům neoklasicismu. Na poli jazzovém znamenal českou obdobu amerického George Gerhwina, také obdobně přistupoval k jazzovým podnětům. Mnoho inspirací mu v tomto směru poskytla návštěva Paříže v roce 1928, kde se setkal i s živým americkým jazzem.

Dnes uvedené písničky pocházejí z třicátých let dvacátého století; jsou plodem spolupráce s Osvobozeným divadlem a jeho hlavními aktéry Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. Tři nadšenci zpočátku vyjadřovali svými pořady a divadelními hrami radost ze života a tříbili v nich svůj vtip. Poznenáhlu však – v souvislosti s hrozbou hospodářské krize a ještě více fašistických a válečných předzvěstí – přešli k satiře, kritice a protestní písni. Ježek zde spojil svůj tvůrčí fond s rytmy dobových tanců, nikdy však neklesl k pouhé sezónnosti, jak ostatně dokazuje obliba písniček i v dnešní době. Vynikají přitažlivou melodickou invencí a barevnou harmonií; nejsou na rozdíl od mnohé jazzové produkce své doby předlohou pro improvizaci, ale mají definitivně prokomponovaný tvar.

Profesorka Borková není jenom vynikající muzikant, pedagog a publicista. Mezi její zájmy totiž patří také fotografování. Její fotografie z cestování po Evropě, včetně zajímavých básnických dojmů, byly nedávno vystaveny v prostorách klubu brněnské konzervatoře a rozsáhlá fotogalerie je i na internetu: http://www.konzervator.brno.indos.cz/Produkce/GalerieBorkova/default.htm

Na modřických koncertech jsme již měli možnost se s ní setkat loni v květnu (14.kk/I), kdy doprovázela zpěvačku Ivanu Krejčiříkovou.